POHLED FYZIOTERAPEUTA VERSUS AKTIVACE VROZENÉHO VZPŘIMOVACÍHO PROGRAMU
K nápravě vadného držení těla si můžeme vybrat dvě protichůdné cesty.
Snažit se „opravit“ konkrétní segment těla vědomou aktivací konkrétních svalů, což je model hojně využívaný při fyzioterapii.
Nechat vše v kompetenci naší nervosvalové soustavy, optimálním vedením s využitím motivace k zamýšlenému pohybu využít vrozené reakce a globální svalové a fasciální souhry.
V prvním případě jdeme tak trochu proti své vlastní přirozenosti, používáme sílu, kde není potřeba a snažíme se stabilizovat kloub, přičemž k tomu nemáme potřebné nástroje. Částečně zlepšíme jeden segment, mnoho dalších ovšem zhoršíme. Nastavíme tím režim „NĚCO ZA NĚCO“.
U druhé varianty naopak využijeme dary, které jsme při narození od matky přírody získali. Naší hlavní snahou není diktování tělu co má dělat, nýbrž odstraňování zafixovaných kompenzačních mechanismů.
Už brzy po narození vznikají na základě potřeby zdvihu do vyšších poloh opory na loktech a předloktích. Zároveň na ideu pohybu vzhůru reaguje pánev včetně křížové kosti, což vyústí k opoře symfýzy. Páteř se jednosměrným vzpřimovacím pohybem ve všech svých segmentech zároveň zpevňuje. Jedná se o vyváženou souhru mezi volným pohybem a ochranným zpevněním.
Pokud vzpřimovací programy probíhají v souladu s našimi vrozenými motorickými vzorci, tak se automaticky aktivují chodidla, na dolních končetinách se vytvoří opěrná a odrazová funkce, výrazně se zlepší stabilita i hybnost.
To znamená, že se tělo harmonicky vzpřimuje od chodidel, nad nimi se nastaví pánev, ta ovlivní pozici křížové kosti, nad ní se vzpřímí páteř, na které je nastavena hlava.
Vyvolání vrozeného vzpřimovacího programu = nalezení optimálních opor – navýšení síly v pažích.
To je však v přímém rozporu s nepřirozenými pokyny typu zpevnění břišních svalů, protažení kostrče do dálky směrem k patám, nebo k zapuštění chodidel do země. Místo napřímení a odlehčení by pak naopak nastala komprese a zatížení.
Absence krevního zásobení meziobratlových plotének staví do hlavní role v zotavovacích procesech snížení tlaku na páteřní segmenty. Vše se děje současně a v celé páteři. Není možné napřímit jen jeden úsek, bez účasti celku. Mnoho stěžejních oblastí těla je konstruováno tak, aby byly schopny zajistit pevnost, ale zároveň aby zde byl zachován co nejvolnější pohyb.
Vzniká tak dokonalý pružinový systém šetřící páteř a klouby.
Toto pérování bývá sedacím způsobem života značně omezeno a dochází ke ztuhnutí. Kromě páteře se jedná o oba vazivové útvary na obou stranách středu těla (ThL fascie, aponeuróza břišních svalů), žebra, lopatky nebo zmíněná chodidla. Velmi často se při posilovacím, ale i rehabilitačním cvičení dbá jen na jeden parametr. Buď je prioritní hybnost, nebo zpevnění. Vědomá aktivace také jinou, komplexnější variantu nenabízí.
Jakýmkoliv vědomým zpevněním nejsme totiž schopni zajistit celotělovou svalovou koordinaci.
Ta jediná je ovšem klíčem k vytvoření harmonického koktejlu složeného z MOBILITY – STABILITY A SÍLY. Informace pak sice k mozku proudí, ale na příkaz k harmonii nelze adekvátně reagovat. Geneticky určenými motorickými vzorci jsme vybaveni již před narozením. Jejich spuštění je ovšem podmíněno dvěma důležitými okolnostmi.
Pro aktivaci vrozené celosvalové koordinace musíme najít spouštěč, tedy pomyslné kouzelné tlačítko, kterým je idea pohybu a smysly. Zrak, sluch, čich a touha po pohybu na určité místo jsou těmi potřebnými tlačítky.
Cestu, po které putují automatické globální souhry, musíme vyčistit od všeho, co tomuto pohybu brání.
Nebudeme nikomu nic vnucovat, každý si svoji cestu stejně nakonec musí najít sám, avšak můžeme dát k dispozici svoje postřehy a zjištění. Vznikne tak seriál videí, kdy budeme porovnávat rozdílné reakce těla na odlišné podněty.